Něštěmice (Nestomitz) Tato nevelká obec připojená v roce 1986 k městu Ústí nad Labem se rozprostírá na severu Čech ve výšce 204 metrů nad mořem u břehu řeky Labe.

První písemnou zmínku o řece Labi nacházíme v antickém díle Germania, kde se nazývá Albis Flumen. V latině albus znamená bílý a flumen je obecně řeka, tok, proud. Pojmenování Labe uvádí až Kosmas v Kronice české: "… všechny toky malé i velké pojaty arci do větší řeky, jež zove Labe, tekou do Severního moře…" Jméno naší řeky je nepochybně předslovanského původu. V latině a řečtině se pro naše označení bílé řeky, Bíliny, Bělé, vyskytují tvary Albis, Alba, Albia. Podobné jméno zřejmě měli i Keltové, kteří na našem území žili zhruba půl tisíciletí před počátkem nového letopočtu. V keltských zemích se totiž rovněž vyskytují řeky nazvané Albis, například přítok Seiny se dnes nazývá Aube. Germáni převzali toto jméno do svého jazyka a z vlastního jména jedinečné řeky je přenesly jako druhové označení řeky pro všechny nové toky, které nacházeli při svém postupu do skandinávských zemí, Elf, Elve. U Slovanů se slyšený název Albi postupně měnil přehláskami , oslabováním a přesmyky v tvary Elbi, Elbe, Olbí, Labí, atd. Všeslovansky znělo Albij, ve druhém pádě Labje, z toho vzniklo české Lábí a později Labě. Jméno Labě je rodu středního, ale až do 17. století bylo také ženského Labě, Labie. První písemná zmínka o Neštěmicích je z r. 1188 v listině českého knížete Bedřicha. V této listině jsou uvedeny jako NESCHEMICI ( Nezčemici ). Původ jména se vysvětluje složitě: Východiskem je jméno Čám, jež se přehlasovalo na Čím, lidé Čámovi - Čiemici, ostatní byli ne-Čiemici, takže to byla osada lidí nikoli Čámových, ale lidí ne z Čiemic. Byla to stará slovanská osada při cestě z Ryjic o desíti domech. V sedmnáctém století se počet domů ztrojnásobil. Za feudalismu patřívaly k panství svádovskému, potom k blanskému a březenskému. Velkou rozlohu měly svádovské vinice v Neštěmicích.

Osvobozením selského stavu, vymaněním z povinné roboty, se zemědělství začalo slibně rozvíjet. Po pokusech šlechty o znovu podmanění selského stavu, které bylo však odmítnuto, dochází k ještě většímu zlepšení. Zdejší hospodářský život probíhal v klidu a ke spokojenosti všech rolníků. Zřizováním průmyslu však nastalo rapidní ubývání zemědělské půdy. Úsilí zemědělců bylo utlačováno do pozadí obce ke kopcům, zvláště v letech 1890-1930. Proto z dřívějších 95% zemědělců se tento stav snížil na pouhých 30%. V okolí obce se hlavně pěstovalo žito, ječmen a daleko méně pak oves a pšenice. Sázelo se také mnoho druhů brambor. Dále se zde pěstovali fazole, čočka, hrách, řepa, červené a bílé zelí a len. V každé usedlosti byl kolovrátek, na kterém se každý večer předlo. Rovněž zaniklo vinařství a chmelařství, díky nízkým cenám. Po úpadku vinic a chmelnic nastává kolem roku 1700 zakládání výnosných ovocných zahrad. Zde zprvu rostli hrušně a švestky, potom se přidaly i jabloně a ořechy. Ovoce bylo tolik, že zbylé ovoce se sušilo v odborně vyrobených sušárnách. V Neštěmicích bylo těchto sušáren 22. Mimo sušené ovoce se u nás také vařil ovocný sirup. Jak čerstvé tak sušené ovoce a sirupy se vyvážely po dráze nebo po Labi do německých měst, jmenovitě do Drážďan a Berlína.

Prakticky až do konce 19. století byly Neštěmice nepříliš významnou zemědělskou obcí. Do druhé poloviny 19. století bylo v obci 95% zemědělců a pouhých 5% řemeslníků. Až od roku 1860-1861 příliv cizinců do Neštěmic se dá považovat za základ průmyslu, který zpočátku pracoval omezeně pro místní potřeby. V roce 1832 zde bylo 40 obytných domů s 223 obyvateli a v roce1880 už 75 domů s 557 obyvateli. Pro potřebu stavebního materiálu při velkém počtu přibývání nových domů, se kolem roku 1835 postavila první, velice primitivní palírna cihel. Tyto první palírny, se ale moc neuchytily. Dne 5. července 1872 postavili další novou cihelnu. Postavil ji stavitel Kliment Taüche a jednalo se o zlepšený druh. Tato cihelny se během několika let v konkurzu prodala a inovovala. V roce 1934 byla zakopena v bankovním konkurzu za 490 000 Kč. Na konci března roku 1845 prudké tání více než metrové vrstvy sněhu po čtyřměsíční tuhé zimě způsobilo nebývalou povodeň, která se přihnala 29. března na Neštěmice. Labe stouplo skoro o 10 metrů. Velká voda utrhala svádovské lodní mlýny, vzala s sebou i dřevěné domky kolem řeky. Sedlákům z Neštěmic a Veselí, kteří měli pole v místech dnešního Tonasa, odnesla voda všechnu ornici. Po opadnutí vody sedláci zpozorovali na zničených polích veliké množství keramických nádob vynořujících se z písku. Bylo to rozsáhlé pohřebiště z období lužické kultury, které vzniklo asi před 3000 lety. Sedláci, když v nádobách našli jen kůstky, nikoli hledané mince, ztratili o keramiku zájem a začali ji rozbíjet. Naštěstí se včas o pohřebišti dozvěděl vzdělaný krásnobřezenský důchodní písař Franz Böhm a řadu nádob stačil zachránit. Spolu s kovářem Böhmelem je posílal po lodích Václavu Hankovi do Národního muzea v Praze, kde je jich několik desítek uloženo dosud. Kuriózním epilogem tohoto archeologického objevu se stala zádušní mše, kterou farář ve Veselí sloužil za zemřelé pohanské nebožtíky.

I v pozdějších dobách se Neštěmice ukázaly jako bohatá archeologická lokalita. Rovněž z prostoru Tonasa pocházejí četné nálezy keltskogermánského původu ze 2. stol. př. n. l. a slovanské pohřebiště z 9.-10. století. Postavením cukrovaru v letech 1890-1893 a Solvayovy továrny na výrobu sody v letech 1905-1908 se z obce, která do r. 1894 neměla ještě ani vlastní poštu, stalo význačné průmyslové centrum.

Poslední rafinérie zahájila svůj provoz v roce 1890 v Neštěmicích pod firmou "The English Austrian Sugar Rafineries Limited in London" za účasti německého a anglického kapitálu. Její produkce byla výslovně zaměřena na vývoz, a proto byl při rafinérii v roce 1892 zřízen soukromý přístav s osmi stanovišti. Vlastní provoz rafinérie byl zahájen v kampani v roce 1893. Od roku 1897 pak neslanový název. "Nestomitzer Zucker afinerie mit dem Sitze in Aussig". Cukrovar byl rozšířen a zmodernizován, zejména zařízením na výrobu homolového cukru. Byla tak schopna vyrábět všechny druhy cukru. V období před rokem 1914 byla její produkce kolem 110 000 t cukru a bylo v ní zaměstnáno na 800 lidí. Vývoz směřoval především do Ameriky, Afriky a Asie. Po 1. světové válce nastal, obdobně jako u krásnobřezenské rafinerie, značný pokles výroby v důsledku omezení vývozu a nakonec v roce 1932 rafinérie ukončila svoji činnost.

Neštěmická chemička vděčí za svůj starý název belgickému chemiku Ernstu Solvayovi (1838-1922), k jehož největším objevům patřil nový, poměrně jednoduchý způsob výroby sody z vápence, soli a koksu. Neštěmické Solvayovi závody, byly založeny v roce 1905 jako společné továrny zájmové společnosti Spolek-Solvay. (Spolek je členem mezinárodních kartelů a koncernů. Buduje pobočné závody nejen v Čechách, ale i v zahraničí, jako je například Německo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Polsko, Rumunsko. Od vytvoření komanditní společnosti Spolek a Solvay se propletenec podílů akciových účastí tuzemských i zahraničních bank a skupin podniků tak prolíná, neustále mění a komplikuje, že asi žádní ministři, ba ani nejzdatnější berní úředníci nepochopili zřejmě nikdy, který závod komu vlastně patří, kdo vlastně koho řídí a kolik zisků plyne odkud a kam.) Belgický technolog a podnikatel Ernest Solvay vyzkoušel v roce 1863 v továrním měřítku takzvaný čpavkový způsob výroby sody a od roku 1870 jej výrobně používal. Tento způsob byl podstatně levnější a získaná soda jakostnější než při tehdy běžné Leblancově metodě výroby sody, kterou používal Spolek. Když hrozilo nebezpečí, že Solvay pronikne s patentovanou výrobou i do Rakousko-Uherska a naruší tak monopolní postavení Spolku, uzavřel raději tehdejší ředitel Schaffner dohodu se Solvay a Cie o založení nejprve jedné společné továrny na čpavkovou vodu (v Rakousku) a později vznikla celá řada dalších společných továren po celé monarchii. Jednou z nich byla i neštěmická, jejíž název si občané zkrátily opět na Solvayku. 27. února 1908 bylo docíleno již prvního výrobku sody surové a dne 2. března téhož roku byl odeslán již první železniční vagón sody amonaké( 100 pytlů o váze 10 000 kg).V březnu 1923 ústecký Spolek snižuje mzdy o dalších 10 procent,což vede k četným stávkám. Údajně to byl důsledek hospodářské krize, která Československo zasáhla v roce 1921. Začátkem dubna 1923 vypukla stávka v závodech Solvay, vzdor pohrůžkám vedení, že bude propuštěn každý, kdo okamžitě nenastoupí do práce. Za 1. světové války v závodě pracovali také italští zajatci a tím pádem byla továrna pod vojenským dohledem, kterému podléhalo i civilní osazenstvo.V r. 1945 byl tento závod znárodněn. Až do konce 80. let byla hlavní náplní závodu výroba sody (před válkou roční produkce 70 tis. tun, kolem roku 1983 120 tis.), dále se zde hlavně vyráběly chromové soli, chlorid vápenatý, chlorid amonný, posypové soli a mořidla na dřevo Po osvobození dostlala název Továrna na sodu, zkráceně Tonaso. Základní závod byl to nedávné doby monopolním výrobcem kalcinované sody a bílých sazí. Jeho výrobní areál byl větší než 38 hektarů a zaměstnával přes 1100 pracovníků. Měl vlastní říční přístav a jako kuriozitu uváděl starší průvodce, že spotřebuje tak velké množství čisté vody, jako město s 250 tisíci obyvateli.

Ve dvacátých a třicátých letech se v neštěmickém závodě AKO vyráběly fotografické desky, filmy a lučebniny. Tato firma se původně nazývala RODAK. Tento název byl tvořen počátečními písmeny zakladatelů.(Alois Komárek,Inž. Bedřich Betrlík,J. Brož -ten po založení firmy odstoupil a bývalý kapitán Chorník. Pod tímto jménem bohužel firma nemohla pracovat, protože tento název byl podobný názvu jedné světové firmy, proto ho přejmenovali na AKO ( Antonín Komárek). Zpočátku se v AKU dělaly pouze čtyři druhy fotodesek. Po opatření nutných strojů započali s výrobou v uzavřeném hostinci Česká Beseda( majitel pan Josef Sochůrek). Zpočátku se zakladatelé dostávali přes mnohé potíže a nedůvěru amatérských fotografů v domácí produkt. Nakonec vše prolomily a poslední obětovaný groš se vyplatil. Poté neustále přibývalo spotřebitelů a to vedlo k rozšiřování celého podniku. Nedostatek místa vedl k zakoupení Dělnického domu za 245 000 Kč. V tomto domě bylo potřeba zřídit továrnu, což stálo 400 000 Kč. Byly také potřeba nové stroje a zařízení za 300 000 Kč. Takto vznikl nový a silný podnik schopný zahraniční konkurenci. Dodávali Röntgenovi snímky do všech českých klinik a nemocnic, zboží pro vojenskou službu a denně rozesílala čerstvé zboží do všech míst Československa. Roku 1932 denně továrna produkovala 1200 kusů různých fotografických desek a 1000 náplní fotochemických lučebnin. V roce 1934 se továrna rozrostla o oddělení svitkových filmů a byla schopna produkovat 5000 kusů denně tohoto materiálu. Dále se vyrábělo všechno příslušenství potřebné k vyvolání fotografií. Začal se také vyrábět foto papír, ale dále tuto výrobu omezila jen na výrobu vyvolávacích papírů značky Ideál. Továrna AKO rok od roku získávala nové a lepší ceny na výstavách a stává se proto velmi známou a dobrou značkou.

Na tehdy nejromantičtějším místě v obci, tam kde potok Ostern( dnešní Neštěmický ) vytékal z Neštěmického údolí, stál kdysi tak zvaný Nový mlýn, dům č.p. 42. Po několika letech, zvětšování pozemku a střídání vlastníků, prodal i s mlýnem pan Antonín Denatschke 1. září 1905 firmě Bratří Comichau z Německa. Tato firma zde zbourala starý mlýn a vybudovala zde továrnu na výrobu strojů a strojírnu pro výrobu přepravních zařízení. Zpočátku zde pracovalo méně než 40 lidí, ale v letech 1927-1928 zde bylo zaměstnáno 250 dělníků a 45 úředníků. Závod vyráběl všechny stroje na přepravu zboží a materiálu. Tuto pobočku firmy Bratří Comichau vedl pan Alfréd Spahn, který po smrti zakladatele roku 1911, jednoho z bratrů, se stal vlastníkem této pobočky. Zprvu byl pouze tichým společníkem firmy. Jelikož se zde hlavně vyráběly stroje na přepravu pro krátké vzdálenosti, které postupem času nestačily, musely přejít k výrobě strojů pro delší a dlouhou přepravu. Za 1. světové války se zde také vyráběl válečný materiál. Hlavně šrapnelová a granátová pouzdra, zapalovače, atd. Po válce podnik rozkvétal, až do doby kdy se zakázalo vyvážet za hranice Československa. V roce 1933 byl provoz zastaven.

Vzhledem ke špatné hospodářské krizi nebylo možno postavit vlastní biograf, proto byla s panem Emanem Fockem uzavřena smlouva a kinolicence, která mu byla prozatímně pronajata. Focke zařídil v roce 1923 v domě č.p. 108 (hostinec Dělnický dům u pana Pöschla) nouzovou provozovnu se 193 místy k sezení na vlastní útraty 80 000 Kč. Kvůli stálému pokračování hospodářské krizi přibral společníka pana Antonína Fischera, který později zase ze spolku vystoupil. Proto se Focke sám rozhodl postavit kino a vybral si nejhezčí místo v obci. Dne 2. prosince 1929 bylo první slavnostní biografické představení. Nové kino stálo 900 000 Kč a kapacita dosahovala 600 míst. V novém kině nebyla jen kinematografická představení,ale také divadelní, akrobatické vložky, zpěvy, vědecké přednášky, atd. Díky krizi musel majitel postupně stáhnout vstupné na minimum, aby alespoň mohl zaplatit pohledávky. Díky neustávající krizi byl majitel donucen k dalším slevám - jednotné ceny 1,10 Kč a 2.40 Kč. Kdyby tento podnik nebyl tak zadlužen ( dluh přes 500 000 Kč ) byl by zlatým dolem.

Průmyslový charakter Neštěmic způsobil, že se staly již v minulém století význačným střediskem dělnického hnutí. Mimoto zde aktivně působila i česká menšina (Sokol, ochotníci a fotbalový klub Český lev-zal. 1918).

Podle pamětníků v úterý 8. května ke druhé hodině odpolední koku 1945 se doneslo, že od Bukova přijíždějí ke středu první ruské tanky. Hlavní jádro armády dorazilo 9. května. V čele gardové armády A.S. Žadova, která osvobodila ústecký okres, dorazil do města generálmajor, později generál poručík, Leonid Alexejevič Kolobov. Ten byl za své zásluhy jmenován čestným občanem města Ústí nad Labem a měl sídlo v Neštěmicích (později na Kočkově). Rozsáhlá výstavba započatá v r. 1967 a pokračující dodnes podstatným způsobem změnila tvářnost obce, která získala v r. 1970 statut města. V roce 1980 měly Neštěmice 5 150 obyvatel.